Proč Dánsko?
Je asi rok 2015 a já dokončuji bakalářku. Moje studium není navazující a tak řešíme s Matejem, co bude po škole. Už v té době pracuji na plný úvazek a školu studuji dálkově a tak nějak cítím, že asi dál pokračovat nechci. Kombinace školy a práce je náročná a já se hodně těším, až budu chodit jen do práce a budu mít volné večery a víkendy.
V tomto roce se taky jdeme někdy v sobotu podívat na přednášku o studiu v Dánsku a jelikož i Matej, by jednou uvítal vyjet za prací do zahraničí, tohle by mohl být někdy v budoucnu dobrý plán. On pracovat a já studovat plus třeba pracovat na půl úvazek.
Po přednášce jsme oba dost nadšení a ještě pár dní poté zkoumáme, co vše to obnáší, jaké je žít v Dánsku a jestli by to bylo vůbec reálné. Bylo, ale ne teď. Tuto myšlenku opustíme tak rychle, jak jsme na ni přišli. Práci mám skvělou a Matej před sebou ještě min. 2 roky studia, pak třeba rok praxi a bla bla.
Je září roku 2018 a my máme na zádech dva batohy a stojíme na letišti. Jedeme vstříc novým zážitkům s nejasným plánem. Už v této době nějak víme, že chceme cestovat, ale pak jít za prací někam do Evropy. Pár měsíci předtím padla řeč i na Dánsko, ale ve hře byla i Belgie, Nizozemsko…prostě někde, kde Matej najde práci a je vlastně jedno kde to bude. Plán na cestování máme tak do konce ledna 2019 a kolem Vánoc „to“ začneme řešit.
Všechny starosti jsme nechali doma, máme čas vymýšlet ptákoviny a tedy po zvážení všech pro a proti, posílám vyplněnou přihlášku na vysokou školu v Dánsku. Rozhodnout se mají do 15. prosince a tak pak budeme dělat další rozhodnutí. Čteme články o životě v Dánsku, líbí se nám a i s prací, by to pro Mateje nemuselo být vůbec zlé. Teď počkáme a pak uvidíme.
Je 6. prosince 2018 a my jsme zrovna přišli z treku džunglí na Sumatře. Plni dojmů ze setkání s Orangutany a hodně unavení se připojujeme na ty internety, nahráváme na Instagram a píšeme domů, že žijeme. A taky jdu na email. Koukám do mobilu a pronesu „Maťo, asi jdeme do Dánska.“ Matej jen zvedne hlavu a zmateně kouká. A já čtu email začínající: „Congratulation!,…“ a dodám „Oni mě na tu školu vzali“. Matej na to řekne jen „Tak dobře.“ a pak jen sedíme a každý zpracováváme svoje myšlenky.
Netrvá to dlouho a začneme to probírat: fakt tam pojedeme, fakt to chceme, fakt je to dobrý nápad, máme to už někomu říct nebo to ještě probrat spolu? Já jsem plna dojmů ale i strachu. Zvládnu to? Je to dobrý nápad? Maťo to bere spíš jako výzvu, jak pro sebe a tak i pro nás.
Najednou z bezstarostného cestování s nejistým koncem, máme plnou hlavu. Plnou hlavu myšlenek a otázek. Nástup do školy je 1.2.2019 a my to necháváme uležet až do Filipín, kde budeme od 17.12. a bude čas to vyřešit a rozhodnout se.
A tam se taky rozhodneme. Byla by blbost této šance nevyužít a kupujeme letenky domů. A najednou má naše cestování i konec, poslední destinaci i vymezený čas strávený v Praze. 22.1.2019 poletíme domů a 29.1. odletíme do Kodaně.
No a pak už to jede, pořád něco řešíme a zkoumáme, čteme a rozhodujeme a plánujeme.
O dalším postupu – hledání práce, ubytování před samotným příletem do Prahy a jiného bude další článek. 🙂 Těšte se!
Tak dělej úplně FPOHO rozhodnutí a ahoj,
Lucie
Fpoho 