Sedíme v autobuse s marodem Lůcou a plánujeme, co v tom Cameron Highlands budeme vlastně dělat.
Autobus George town – Cameron Highlands nás stál 80 MYR.
V tomto stavu můžeme na všechny treky a výlety pěšky po vlastní ose zapomenout. Moc tedy nevíme, co tam budeme 3 dny dělat. Sice máme jeden celý den k dispozici, ale i tak. No, necháme se překvapit.
Každopádně už jen cesta autobusem je zajímavá. Cameron Highlands jsou někde na půl cesty mezi George Townem a Kuala Lumpurem. Dobré tři hodinky cesty určitě.
Hodně dlouhé tři hodiny v autobuse, když jste nemocní. Ok, horečku nějak zvládnete, ale z nějakého důvodu – i když se to běžně vůbec neděje – je Lůce mizerně od žaludku z jízdy autobusem. Kinedril je samozřejmě velmi chytře uzamčen v batohu v podpalubí. Ono se není čemu divit, autobus kroutí zatáčky sem tam. Do Cameron Highlands se totiž jede hodně do kopce a hodně klikatou cestou.
Nahoře je taky o poznání chladněji, což ale uvítáme, protože je příjemných 24 stupňů.
Co ale nevítáme, jsou naše batohy. Lucčin je naštěstí FPOHO, ale Matejův z dolního prostoru autobusu vytahujeme domáčený v nějaké smradlavé omáčce/vodě/tekutině. Smrdí to naprosto příšerně. Jak zdechlá ryba.
A jak si tam batoh ležel, tak do všech těch polstrování se ta voda hezky-pěkně nasála a je to celé nacucané. Naštvaně batoh odnášíme.
Matej odmítá si to dát na záda, tak jej nese za horní poutko až do ubytování. Samozřejmě sprostě komentujíc celou tuhle prekérní situaci. Zvolili jsme Fathers guesthouse a vypadá to dobře. Na recepci jsou milí a dostáváme pěkný pokoj s výhledem do zeleně. Platíme za dvě noci 160 MYR. Lůca hned lehá do postele a Matej dává batoh na balkon. Moc nevíme co s tím. Za dva dny odjíždíme a vyprat jej není kde.
Nakonec jej přeci jen nějak umyjeme a dáme na balkon proschnout. Jenže začne pršet a venku je hodně vlhko, že to nemá šanci uschnout. Dáme jej tedy na terasu přes celou noc a doufáme, že trochu aspoň přestane smrdět.
Jelikož Lůca má kašel jako tuberák a rozhodně není ve stavu jít kamkoliv, Matej se odebírá na večeři sám. Zastaví se v místní jídelně a dá si nějaké smažené nudle a jedny vezme i do krabičky Lůce. Ta je ráda, ale moc jí nechutná a tak je Matej nakonec musí stejně dojíst.
Máme pocit, že batoh smrdí přes okno až do pokoje a začínáme být na ten smrad až alergičtí.
Jak jsme strávili celý den na pokoji v Cameron Highlands a Matej byl protivný
Ráno je stav Lůci trochu lepší, už má jen zvýšenou teplotu, ale kašel celkem solidní a rýmu jakbysmet. Takže Matej jde na snídani zase sám a tentokrát donese Lůce k snídani – ty výborné kokosové palačinky. Jsou sice trochu jiné, ale Lůce to udělá obrovskou radost. Matej za všechno jídlo platí 7,5 MYR.
Jelikož Matej odmítá jakoukoliv aktivitu a i se jít zeptat na recepci, co se dá tady dělat, ležíme celý den na pokoji a koušeme se do zadku nudou. Teda Matej, Lůca spí a je ráda, že je ráda.
Sice je Matej ve stejné pozici, jako byla Lůca ve Vietnamu v Ninh Binh i Hanoji, ale Matej to celé snáší tak nějak hůř. Nic ho nebaví, nikam nechce jít a je protivný. To Lůcu rozčiluje a nejraději by byla kdyby fakt jel na nějaký celodenní výlet. A tak se Matej cestou z odpolední kávy staví na recepci, vyfotí si všechny skupinové aktivity a trochu i na nátlak Lůci si vybere jednu půldenní na zítra.
Mohl toho stihnout mnohem víc, ale dnes si vybral za jedinou aktivitu „budu celý den protivný a znuděný“. Oba jsme rádi, že ho tato aktivita po čase přešla a zabavil se aspoň pořádným umytím batohu, protože smrad mrtvé ryby se jej drží. Večer se ještě rozhodl si jít zaběhat, ale vzhledem k tomu, že to bylo po fakt dlouhé době a v značně kopcovité krajině, málem u toho vypustil duši.
Mossy forest, čajová plantáž a odjezd
Ráno Matej vstává brzo a vypraví se na půldenní výlet do Mossy forestu. Výlet je za 50 MYR a v této situaci se jeví jako nejlepší možný nápad a oba máme radost, že aspoň něco Matej může tady sám podniknout.
Jelo se džípem rovnou od ubytování brzo ráno a první zastávkou byl Mossy forest. Jedná se o prales ve vyšší nadmořské výšce, který má jiná specifika než ty nížinné. Je v něm velmi vlhko a chladno a všechno na co šáhnete je mokré. Celý les je obrostlý mechem a má skoro až pohádkovou atmosféru. Aby turisti celý les nepošlapali a nezničili, v lese se trasa chodí po dřevěné lávce. Ta ale bohužel zrovna procházela rekonstrukcí, tak jsme se vypravili rovnou mezi stromy. Klouzalo to a chvílemi se člověk brodil v bahně. Opravdu to ale stálo za to, průvodce byl velmi znalý a viděli jsme bezpočet fauny, láčkovky, divoké orchideje, divoké banány a mnoho dalšího.
Odtamtud jsme jeli džípem dále na čajovou plantáž. Po cestě jsme se zastavili ještě na vyhlídce, odkud bylo možné udělat pár fotek samotné plantáže. Plantáží je tam několik, my jsme konkrétně jeli do té největší – Boh Tea, což je zároveň asi největší malajský producent čaje. Čaj se vyrábí výhradně černý a pouze pro domácí spotřebu. Přímo mezi čajové keře se nedostanete, uvidíte ale celkem zajímavý proces zpracování čaje v továrně a je samozřejmě možné si tam ten čaj dát i koupit. Matej si dal konvičku toho nejlepšího, co tam měli a carrot cake za 11 MYR. Čaj byl dobrý, ale taky to zase nebylo nic extra k zapamatování a ani ho to nemotivovalo k tomu si nějaký čaj koupit s sebou.
Lůca na pokoji vyzbrojena dvěmi fény, fénuje mokrý batoh. Ten už tolik aspoň nesmrdí, ale Mates ten smrad z batohu cítí až do Filipín 😀
A pak už jen doufá, že se Matej do 14h stihne vrátit. Máme lístek na autobus do Kuala Lumpuru. Výlet by měl skončit ve 12 hodin a tak Lůca pobalí a v 11h musí udělat check out sama. Odtáhnout dva těžké batohy do recepce a plácnout sebou na kanape s rouškou přes pusu.
Všichni na ni koukají, jakobych byla infekční. Jo, kašle a nevypadá nejlíp, ale je zalezlá v nejzazším rohu a je ráda, že nemusí sedět nějak na lavičce.
Matej se z výletu vrací až po 13h a tak je jasné, že na oběd už nestihne jít. Lůca si předtím sama skočila do té jídelny a něco málo snědla za 5 MYR to nebylo vůbec špatné. Plus vzala Matejovi na cestu aspoň palačinky.
Nakonec autobus stihneme a ve 14 hodin vyjíždíme směr Kuala Lumpur. Máme před sebou 2 a půl hodiny a opět je to pro Lůcu očistec.
Matej jelikož vstával brzo, spí. Ale Lůca z tašky vytáhne jediný plastový pytlík co máme. Ty normálně nemáme, ale někde jsme jej nechtěně dostali – a jak je teď ráda.
Autobusem se totiž line, jako mexická vlna, zvuk zvracejících lidí. Hezky pěkně od první a pomalu se to blíží i k Lůce. A autobus jede a zatáčí a Lůca má co dělat, aby ten pytlík nemusela použít. A tak tam sedí, dříme v ruce pytlík a modlí se ať už to skončí a je zase v posteli.
Nakonec vše dopadne dobře a vystupujeme na autobusovém nádraží v Kuala Lumpur.
Jsme tu kolem 18h a i když jsme našemu hostiteli přes Airbnb psali, že dorazíme dřív, než bylo v plánu, může nám donést klíče až kolem 20h. Takže se uklidíme do kavárny a nějak to přežijeme.
Ubytujeme se ve vysoké budově, kterých je v Kuala Lumpuru opravdu hodně a máme pokoj bez okna a sdílíme byt s nějakým jiným chlapcem. Ani jednomu z nás se pokoj ani lokace nelíbí, ale jsme rádi, že padneme do postele a máme kde strávit poslední dny před odletem ze země.
Až na kašel se dá říct, že Lůce je lépe a zítra se snad vydáme na výlet už spolu.
den 58 – 60 / 27.-29.11.2018 utraceno celkem 489,1 MYR/dvě osoby
z toho jídlo: 109,1 MYR
z toho doprava: 150 MYR
z toho ubytování: 160 MYR
z toho ostatní: 70 MYR (výlet a dobytí SIM)
celkem za výlet od příletu do první destinace: 122 686 Kč/dvě osoby vč. ubytování, jídla, dopravy po městě, ostatního. Není zahrnuta jen letenka do Japonska.
Fpoho 